Dá se jednat s typem fanatika druhu D. Hermana?

 

Jsem si jist, že to možné není, a to z jednoduchého důvodu. Totiž toho, že tenhle člověk je fanatik stejné síly a vášnivosti, jako byl pověstný Boblig z Edelstadtu, posílající lidí do plamenů nikoliv za to, co si ti lidé mysleli, ale za to, co si Boblig myslel, že by si mohli myslet. Přesvědčil o téhle pravdě už ve funkci ředitele tzv. Ústavu paměti národa, z něhož byl po svých kádrových čistkách proti skutečným vědcům s ostudou a obrazným kvílením větru v zádech vyhnán. Ale jako fanatik, zakouslý do představy svého poslání coby očistného bobligovského ohně, spalujícího dnes když už ne přímo lidi, tak aspoň jejich názory (pokud se s názory bývalého pátera jeví v rozporu), dřel po svém vědeckém a manažerském zneuznání až do úpadu, aby se stal poslancem a nemusel pracovat, naučil se dokonce na pražské věřící, mezi nimiž volebně agitoval, i prkenně a naučeně usmívat - až se mu zdařilo v co fanaticky věřil i doufal - a kdekdo naopak zoufal. Vstoupil do poslanecké sněmovny a nyní se jeho tvrdá hranatá hlava, jakoby vytesána podle nekompromisních přímek jeho církevního dogmatu, objevuje hned v druhé řadě nejprvnějších lidoveckých představitelů; a když je třeba, aby bylo vysloveno to lidovecké nekompromisní a hlavně nesnášenlivé, je z řady druhé vyvolán do řady první, ze které to se svou obvyklou bezcitností a tvrdostí v hlase vysloví. Že přitom obecenstvu trne v žilách krev a v hlavě jako by mimoděk zabouřil husitský chorál, lidovecké elitě zatím zřejmě nevadí. Jenže ony ty škody se budou šířit úměrně s tím, jak bude tomuhle fanatikovi poskytován prostor, až za ním zákonitě zakvílí stejný vichr, který se mu hnal v patách, když opouštěl ústav, o kterém už byla řeč. On, expáter si na něj už zvykl, ale proč jej skrze tohoto k nenávisti příchylného pána dobrovolně a s vědomím zřejmého rizika na sebe přivolává celá jedna nadějná politická strana?