Pan Nedůtklivý...a svoboda

Aby bylo hned zkraje jasno. Tenhle článek bych nenapsal, kdybych byl novinářem mladšího a středního věku, který ještě má před očima vidinu budoucí kariéry, starosti o rodinu, o budoucí penzi atd. Bál bych se jej totiž napsat. U vědomí toho, že jednoho dne mohou noviny, které mě živí, spadnout do právě se vytvářejícího tiskového imperia pana Andreje Babiše. Pana Nedůklivého, který si pamatuje, v kterých novinách či televizi, kdy a při jaké příležitosti o něm kdo napsal či řekl cokoliv negativního - a nenechává to - jak bylo zatím v kraji zvykem - velkoryse prošumět vedle sebe, ale popuzeně a pobouřeně, podobně jako sedlák, kterého v hospodě obvinili z mechtlí s děvečkou - se ohrazuje: s tím a tím nechci nic mít, ten o mně psal jako o českém Berlusconim, s ODS nejdu, ti ze mě dělají podvodníka, s těmi a tamtěmi končím, napsali o mně, že mi jde o peníze atd. atd.
A teď, milý čtenáři, pozor. Možná sis řekl, že je od pana N. vlastně jenom přehnaně malicherné či sebestředné chytat se každé kritické zmínky o sobě a popuzeně na ni reagovat, jenže on je v celé té reagenci docela jiný, nevyslovený, ale o to promyšlenější záměr. A to tento: Nechť se všude a na všechny strany rozkřikne, že se o mně nedá jen tak bez rázné odezvy plkat, nechť všichni vědí, že o všem, co se o mně říká či píše, vím a všechno si pamatuji, (resp. si to zapisuji), a pokud budu mít příště tu možnost, se všemi kritiky své osoby a svých činů se odpovídajícím způsobem vypořádám.
Tohle poselství pána N. lidé od tisku pochopitelně dobře vnímají, v duchu je rozebírají, znepokojeně v souvislosti s ním uvažují o kariéře, o možných budoucích reorganizacích, propouštění i o rodině - a kritické pero k danému problému, je-li to pro jejich novinářskou etiku jen trochu únosné - schovají promyšleně do zásuvky.
Mám za to, že v tomto okamžiku je ohrožena možnost lidí od pera svobodně psát, stejně jako možnost ostatních svobodně psané informace přijímat. A přiznám se že jsem tuto úvahu o naší ohrožené svobodě ze strany mocných a nejmocnějších napsal jen s vědomím, že mě (s kariérou už dávno za zády), případná zloba a revanš z udané strany již dostihnout nemohou. Kdyby tomu tak nebylo, pak, jak už jsem shora napsal, i mé pero by zůstalo ležet pokojně a zbaběle v zásuvce.
Souhlasíte se mnou, paní Jourová, pane Stropnický? Není vám třeba i jen kousku té unikající svobody líto?