Jen ať prezident mluví

 

Téměř vždy jsem s názory komentátora Jiřího Peheho v duchu souznil - ovšem tentokrát - při četbě jeho článku Upovídaný prezident v úterním Právu jsem v této své sympatii k němu silně zakolísal. Pehe totiž vyjadřuje myšlenku, že prezident by své nutkání vyjadřovat k různým problémům měl krotit, měl by mluvit méně, než mluví, a - tady vyslovím své malé podezření - možná by mu ani tolik nevadilo, kdyby přestal mluvit vůbec a nosil jen věnce tam, kam mu řeknou. Tolik tedy názor Peheho k údajné prezidentově upovídanosti, které dle něj mohlo vzniknout nahromaděním jeho "nevyjadřování se" během desíti let politického výminku na Vysočině. V tomto punktu si ovšem komentátor neuvědomil, že Zemanovo vynucené "nevyjadřování se" je shodné s možnostmi vyjadřovat se, které má - nebo vlastně nemá - obrovská většina našich lidí, a že tedy i oni, stejně jako prezident, cítili a cítí i dnes přetlak potřeby se k věcem politickými vnitřním i mezinárodním vyjadřovat - a pokud k tomu oni sami nemají příležitost a svůj názor nenacházejí ani  v televizi ani na stránkách novin, zejména proto, že ty se ve většině staly po Sametové revoluci německými novinami psanými česky - vítají nadšeně, že to konečně někdo udělá za ně, že vyřkne to, co mají na srdci a co by tak bytostně chtěli říct oni sami, anebo by to aspoň chtěli slyšet či si o tom číst. A konečně k meritu věci. Zatím jsem v prezidentově "upovídání" nezanamenal nic, s čím bych nesouhlasil, a ani jsem si nevšiml, že by se to v různých prostředích, ve kterých se pohybují, pociťovalo jinak. Naopak slyším přání, shodná i s přáním mým, aby těch Zemanových podnětů bylo víc - vždyť před ním to byl – minimálně pak od prezidentského stolce – hotový prach a úhor. Konečně tedy za nás, pane Pehe, někdo ůplně nahoře mluví. Díky za to.