K. Peake vyvolala vzpomínky na dávnou kolaboraci

 

Sleduji průběh jednání sněmovny k žádosti vlády vyjádřit jí důvěru, před očima mám napravo od řečnického pultu i tvář Karoliny Peak, vedoucí to amorfní platformy označené jejím jménem, sleduji gesta té ženy, její jen lehce měnící se výrazy tváře, bezstarostné i pohrdavé úsměvy, když se opoziční řečníci dotknou morální stránky jejího úprku od domovské strany "zpět" do vlády, a čím déle se téhle kratochvíli věnuji, utvrzuje se ve mně pocit či spíš bytostné přesvědčení, že tohle je typ té nejbytostnější kolaborantky, jaká našimi politickými nivami kdy prošla. Sleduji, jak se přeochotně naklání k premiérovi, když se jí ten na cosi ptá, jak psovsky oddaně na něj upírá své oči, a pak, když už premiérův zájem o její názor opadl, jak se vůčihledě neochotně vrací do původní nepartnerské polohy, jakoby zklamána tím, že kontakt s představeným byl jen takto nanicovaté krátký, když ona byla připravena na mnohem víc. A říkám si, že tohle je zřejmě nejzákladnější rys téhle ženy, být výsostně zadobře s tím, který ji může vynést výš (či udržet tak vysoko, jak právě je) - a najednou mi do obrazu premiéra naskočí osoba jiná, muž v nacistické uniformě - snad je to Heydrich či kdosi jemu podobný - a K. Peak se k němu obrací stejně přeochotně a oddaně jako k českému premiérovi, protože i tento muž vlastní onen podivuhodný dar, ze kterého ona může čerpat a který ji přivede ke státním i vládním recepcím, skvostným bezplatným zájezdům do zahraničí a vůbec ke všem skvělým požitkům vládnutí, a hlavně a především, před oka kamer, snímající ji tak dlouho, tak nekonečně krásně dlouho